Dne 14. května 1953 byl P. O. Suchoj rozkazem stanoven vedoucím konstrukční kanceláře OKB-1, kterou převzal po dosavadním vedoucím V. V. Kondratěvovi. Tato kancelář byla ustavena o rok dříve s cílem zkonstruovat kopii amerického stíhacího stroje North American F-86 Sabre. Již během léta začala OKB práce na nadzvukovém letounu, v sovětské terminologii zvaném frontovoj istrebitěl – tedy stíhací letoun pro vybojování převahy nad bojištěm. Uvažovalo se o dvou variantách – se šípovým (označený S) a delta křídlem (označený T). Oficiálně byly práce zahájeny 5. srpna 1953.
Projekt letounu se šípovým křídlem pod označením S-1 byl odstartován v listopadu 1953, v únoru následujícího roku byla hotova a schválena maketa. Výroba prototypu byla dokončena v červnu 1955. Po sérii pozemních testů letoun poprvé vzlétl 7. září 1955. Poháněl jej nový motor TRD AL-7, jenž umožnoval lety nadzvukovou rychlostí. Pro nový stroj byly charakteristickými křídlo o šípu 60°, hydraulicky ovládaná kormidla a vystřelovací sedačka pilota vlastní konstrukce.
 
 Zálet prototypu uskutečnil A. G. Kočetkov. Po jedenácti vzletech byl letoun vybaven motorem s přídavným spalováním AL-7F a s ním 9. června 1956 letěl rychlostí 2,070 km/h. Tato hodnota byla vyšší, než hodnota požadovaná v zadání a typ byl doporučen k sériové výrobě. Ta probíhala v závodě č. 126 v Komsomolsku na Amuru. Výzbroj se měla skládat ze tří 37mm kanonů Nudelman NR-37 a 32 neřízených raket umístěných v šachtě v trupu. Zkušební lety však doprovázely komplikace způsobené nespolehlivým motorem a vše vyústilo v havárii, při níž byl 23. listopadu 1957 ztracen první prototyp. V troskách stroje zahynul zkušební pilot I. N. Sokolov. Mezitím už létal i druhý prototyp označený S-2. Veřejnosti byl nový typ představen na vojenské přehlídce v Tušinu 24. června 1956.
 
 Do služby byl typ zaveden v roce 1959 pod označením Su-7. Výroba čítala 132 strojů a kvůli havárii prototypu S-1 se dočkal pouze omezeného nasazení. Již 31. července 1958 sovětské taktické letectvo požádalo OKB-1 o zkonstruování pokročilejší verze letounu, která by plnila úkoly stíhacího bombardéru. OKB Suchoj reagovala typem S-22, který nabízel lepší výkony v nižších letových hladinách. Poprvé vzlétl 24. dubna 1959 s E. S. Solovjevem v kokpitu. Poháněl jej motor AL-7F-1 a do služby se typ dostal pod označením Su-7B počínaje lednem 1961.
Výroba probíhala v letech 1960 a 1961.
 
 Další vývojovou verzí byl Su-7BM. Vylepšený palivový systém se navenek projevoval palivovým potrubím vedeným podélně na povrchu hřbetu trupu. Pod křídlo bylo možné podvěsit přídavné palivové nádrže, letoun mohl být nasazen také v roli nosiče jaderných zbraní. Tato verze byla pro potřeby sovětského letectva vyráběna v letech 1963 až 1965. Letouny se dostaly také do dvou zemí Varšavské smlouvy, jako první dostalo Su-7BM bývalé Československo následované Polskem. Pro exportní účely mimo země Varšavské smlouvy výroba pokračovala v letech 1967 až 1971 a stroje byly dodávány pod označením Su-7BMK.
 
 Pro operace z polních letišť byla vyvinuta verze Su-7BKL. Od svých předchůdců se odlišovala modifikovaným podvozkem s pomocnými lyžemi a dvojicí brzdících padáků. Usnadnit vzlet z krátkých VPD mohly dva pomocné raketové motory SPRD-110 o tahu 29.4 kN instalované na závěsných bodech pod trupem. Verze byla vyráběna v letech 1965 až 1972 a kromě Sovětského svazu ji užívaly pouze Československo a Polsko. Všechny jednomístné verze Su-7 nesly v systému kódového označení NATO jméno Fitter A.
Pro potřeby výcviku pilotů byly vyráběny cvičné dvoumístné verze. Jako první se objevila Su-7U zalétaná 25. října 1965. Na ni navázaly verze Su-7UM vycházející z Su-7BM a Su-7UMK, což byla její exportní varianta. Cvičné stroje byly v kódu NATO nazývány Moujik.
 
 Stroje byly užívány sovětskými ozbrojenými silami, ale zde je poměrně záhy začaly nahrazovat typy Su-17 a MiG-27. Poslední exempláře dosloužily v polovině 80 let. Suchoje si našly svou cestu do letectev řady zemí, včetně bývalého Československa. U nás sloužily u 28. a 20. sbolp na základnách Čáslav a Náměšt´nad Oslavou. Vyřazeny byl na samém konci 90 let minulého století.

 V zahraničí jej používala letectva Afghánistánu, Alžíru, Egypta, Indie, Iráku, Severní Koreje, Polska, Jižního Jemenu, Sýrie a Vietnamu. Usuzuje se, že dosud létají v Severní Koreji a ve Vietnamu.

 Celkem bylo vyrobeno 1847 Su-7 všech verzí, 691 z nich šlo na export.

Introduction and profiles description by Martin Ferkl. Profiles by Miroslav Horčička.